Na Agung po sedmi letech – noční výstup na nejposvátnější horu Bali

Pan J. mi napsal z hotelového komplexu v Sanuru a hned v první zprávě zmínil, že by rád vylezl na Gunung Agung. Tahle nejvyšší sopka Bali měří 3 142 metrů a mám s ní zkušenost z mé úplně první návštěvy ostrova.

Agung poprvé: rok 2019

Před sedmi lety jsem byl na Bali poprvé a objevování ostrova jsme tehdy pojali víceméně spontánně, bez větších příprav. Byla to pro nás zastávka před ročním pobytem v Austrálii. Půjčili jsme si skútry a objížděli ostrov po hlavní silnici, takže nám spousta krás unikla.

Velkým zlomem se pro mě tehdy stal výstup na Gunung Agung, nejposvátnější horu Bali, kde podle Balijců sídlí nejvyšší božstvo. Psal se rok 2019, jen dva roky po velké erupci, a možná právě proto jsme nahoře potkali jen jednoho průvodce se zdatnou Němkou. Výšlap byl náročný. S sebou jsme měli i Lucku, která na takové výstupy nebyla připravená, a tak jsem vymyslel stanování v poslední části trasy, kde už je vegetace jen velmi řídká.

Díky tomu se nám podařilo dosáhnout vrcholu ještě před východem slunce. Nahoře bylo větrno a zima a Michal sotva udržel svou zrcadlovku, jak mrazivý to byl zážitek.

Po sedmi letech znovu

V Česku jsem měl ve zvyku chodit na přelomu října a listopadu v noci na Sněžku. Je to pro mě takový očistný rituál, a proto se mi rozzářily oči, když mi pan J. o svém záměru napsal. Podívat se na tenhle majestátní vrchol po sedmi letech byla ta správná výzva. Bylo vidět, že pan J. je velice spontánní a většinu věcí řeší na poslední chvíli. Slovo dalo slovo a do tří dnů jsme už šplhali.

Od loňského roku platí, že nahoru se smí jen s místním průvodcem. Pamatuju si také, v jakém stavu jsme tehdy byli, když jsme se z vrcholu vrátili. Proto jsme tentokrát zvolili transfer z hotelu až k chrámu Pura Pengubengan, nejvýše položenému chrámu komplexu Besakih. Na základně nám průvodce Ketut rozdal krabičky se svačinou, ve kterých nechybělo vařené vajíčko, banán, sladké pečivo a sušenky Oreo. K tomu jsme dostali 2,5 litru balené vody, hůlku a čelovku.

Desítky lezců a 84letý Japonec

Překvapilo mě, kolik lidí mělo stejný záměr jako my. Byla sobota a kolem nás se už shromáždily desítky dalších lezců. Valnou většinu tvořili místní, kteří jdou nahoru po skupinkách a cestou si pouštějí třeba Bruna Marse. Šli jsme den před novoluním, a tak náš průvodce mladé upozorňoval, že se hudba vzhledem k posvátnosti místa úplně nehodí.

Ještě na startu nám vysvětlil, že nás po cestě čeká pět zastávek, kde si budeme moct odpočinout. Jsem zvědavý člověk, a tak jsem se pana Ketuta zeptal, kdo nejstarší tuhle horu zdolal. Oněměl jsem úžasem, když mi vyprávěl o 84letém Japonci, který šel nahoru velmi dobrým tempem. Dolů už to byl boj.

Mezi třetím a čtvrtým stanovištěm

Během výstupu jsme se proplétali s dalšími skupinkami a svým tempem jsme se dostávali do čela. Pan J. mi prozradil, že tyhle dny na Bali jsou zároveň jeho prvními dny v důchodu. Já měl ale pocit, že vedle mě jde pán v nejlepších letech.

Nejkritičtějším místem je podle průvodce úsek mezi třetím a čtvrtým stanovištěm. Tam to prý často někdo vzdá. Pravda je, že 80 % trasy se jde ve sklonu kolem 30 stupňů, kolem létá prach a celkově je to hodně o hlavě. Na páté stanoviště jsme dorazili brzy, a tak jsme si na hodinu a půl sedli, nebo spíš lehli, k rozdělanému ohni. Uvařili nám kávu a užívali jsme si pospolitosti. Mnozí lezci si u ohně sušili propocené oblečení.

Východ slunce nad kráterem

Pak nadešel čas a před námi zbýval poslední kamenitý úsek. Je strmý a už tu není moc kde se schovat před větrem. Postupně se začíná rozednívat, přejde se hřeben a konečně se dojde na nejvyšší místo sopky. Odtud jsou vidět výduchy síry v kráteru i sopka Rinjani na sousedním ostrově Lombok.

S východem slunce se začalo oteplovat a prokřehlé tváře lezců se rozehřívaly. Radost byla všudypřítomná. Udělali jsme pár fotek a užili si ten zázrak.

Nahoře ale bylo několik desítek lidí, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu dřív, abychom se vyhnuli davům.

Sestup je těžší než výstup

Cestou dolů jsme konečně mohli spatřit to, co bylo v noci zahalené tmou.

To nejtěžší nás ale teprve čekalo. Při sestupu jsme bojovali s kluzkým povrchem a začaly se ozývat klouby. Navíc jsme nezvolili nejlepší obuv, takže jsme byli rádi, že průvodce měl pro pana J. nesmeky, podobné těm, které v Česku nosíme na náledí.

Nakonec jsme to dolů zvládli o hodinu rychleji, než je obvyklé, a bylo vidět, že i průvodce Ketut má radost, že bude dřív doma. Vyprávěl mi, že v hlavní sezóně chodí nahoru třikrát až čtyřikrát týdně a nejvíc mu to podle něj rozhodí denní režim.

Harmonogram výstupu

Láká vás Agung taky? Dejte vědět, rád si to zopakuju. :) A další výlety, které se dají naplánovat na míru, najdete na stránce Objev Bali se mnou.