Výlet do Jatiluwih Bali

Rýžové terasy UNESCO a setkání s pravým Bali

Co se stane, když se vydáte mimo vyšlapané turistické cesty, zapadnete do vesnice, kam Evropan běžně nezavítá, a necháte se pozvat do tradiční balijské rodiny? Náš poslední výlet k rýžovým terasám Jatiluwih (UNESCO) byl přesně o tom. Dnes se s vámi podělím o zážitky z místa, které považuji za absolutní špičku toho, co může Bali nabídnout. Přidám i pár praktických tipů na cesty, a také prozradím, kde dělají to nejlepší Nasi Campur, jaké jsem tu letos jedl!

Cesta do zeleného srdce Bali a malý tip na navigaci

Moje žena Yani chtěla navštívit svou kamarádku, která bydlí jen 3 km od oblasti Jatiluwih (čteme „Džatyluji“). Jde o slavná rýžová pole zapsaná na seznamu UNESCO, která se táhnou, kam až oko dohlédne. Tento plán mě nadchl, protože to byla ideální příležitost toto vyhlášené místo konečně prozkoumat. Ze severu jsme to měli naším Suzuki APV nějakých 50 km, což znamenalo asi hodinu a půl cesty. Konečně jsme zprovoznili tablet na palubní desce a do Google Maps zadali cílovou stanici – vesnici Wongayi Beten. Asi po 50 minutách jsme odbočili z hlavního tahu na menší silnici, která však byla v překvapivě dobrém stavu. Je vidět, že cesta k tomuto šperku středního Bali je opečovávaná. Jediný háček byl v samotné navigaci od Googlu, která v těchto končinách občas zmatkuje a ztrácí polohu. Malý tip pro cestovatele: Mnohem více se mi tu osvědčila česká aplikace Mapy.cz. Mají skvěle zpracované výškové vrstevnice a turistické trasy. Sám je používám už i na náročnější treky – například v roce 2019 nás bezpečně dovedly až na samotný vrchol třítisícové sopky Gunung Agung. Kombinace odhadu času z Google Maps a terénní přesnosti z Mapy.cz je na Bali ideální.

Mýtná brána a první dechberoucí výhledy

Ke kamarádce jsme museli projet přímo přes oblast Jatiluwih. Na jejím začátku se nachází mýtná brána, kde místní správa vybírá vstupní poplatek (v naší době 75 000 IDR, cca 86 Kč za dospělého). Standardně se platí i v případě, že oblastí jen projíždíte. Yani však s úsměvem situaci vyjednala a pustili nás „gratis“ (mimochodem, slovo gratis je jedno z mála slov, které mají čeština a indonéština společné). Jakmile jsme vyjeli na náhorní plató, moje oči se nestačily kochat. Ačkoliv jsem už dříve navštívil známá rýžová pole severně nad Ubudem, tohle byla úplně jiná liga. Pokud budu svým klientům na Bali něco s čistým svědomím doporučovat, bude to právě Jatiluwih.

Návštěva v tradičním balijském domově

Cesta do vesnice Wongayi Beten se zužovala víc a víc, až jsme dorazili před warung (tradiční rodinný krámek/jídelnu) rodiny Yaniny kamarádky. Mnoho Evropanů do této vesnice nezavítá, a tak jsem tu budil zaslouženou pozornost. Na jejich pozemku stojí zhruba pět bohatě zdobených budov, kde žijí tři generace pospolu – většinou rodiče, synové a jejich rodiny. Z rozhovoru jsme se dozvěděli zajímavost ze života místních: manželé kamarádky a její sestry zrovna pracovali na zaoceánské výletní lodi. Pro Balijce jde o jednu z nejlépe placených prací vůbec. Muži se sice musí odloučit od rodiny na více než půl roku, ale po pěti letech práce v obsluze na lodi jsou schopni svou rodinu finančně zajistit do konce života. Za našetřené peníze kupují pozemky, staví bydlení nebo rozjíždějí vlastní podnikání.

Balijská pohostinnost a výlet ve velkém

Na dvoře pobíhalo spoustu dětí a náš syn Jindra se do jejich her okamžitě zapojil. Zrovna trávili čas tím, že sjížděli prudký kopeček na všem, co mělo kolečka. Balijci jsou extrémně pohostinní. Ačkoliv jsme přijeli na návštěvu, okamžitě před námi přistála vychlazená Coca-Cola, chipsy, sladké rýžové koláčky plněné kokosem a třtinovým cukrem, zákusky a balená voda. Po cestě nám vyhládlo, takže jsme se do všeho s chutí pustili. Asi po hodině povídání jsme rodině nabídli, že je vezmeme na výlet přímo na rýžová pole. Nadšeně souhlasili, protože i když bydlí kousek, už tam dlouho nebyli. Auto se nám rychle zaplnilo čtyřmi dospělými a čtyřmi dětmi. Cestou zpět k Jatiluwih nám kamarádka ještě ukázala svou prasečí farmu ukrytou v plechové budově uprostřed polí a zasvětila nás do tajů pěstování hřebíčku, kterému se tu také věnují.

Nejlepší Nasi Campur na Bali a únik před průtrží mračen

Přímo v Jatiluwih jsme celou posádku pozvali na oběd. Přiznám se, že dobré jídlo miluju, a kamarádka nám doporučila restauraci, kde jsem se doslova rozplýval blahem. Za 65 000 IDR (cca 75 Kč) jsem dostal talíř fantastického Nasi Campur – kopec rýže obklopený mixem nejrůznějších dobrot od tempehu, tofu a kuřete až po pikantní sambal omáčku. Zkrotit ostrost mi pomohl jahodový milkshake. Byla to zatím ta nejlepší porce, co jsem letos na Bali měl! Místní děti, které mají rýži běžně ke každému chodu, si pro tentokrát jako vzácnost objednaly pizzu. S plnými žaludky jsme se vydali ke 300 metrů vzdálenému začátku pěších a cyklistických tras. Vzhledem k tomu, že jsme měli v partě hodně dětí pod tři roky, vyrazil jsem na nejkratší (červenou) trasu mezi rýžovými políčky jen se synem Jindrou. Užil jsem si to náramně. Já se kochal panoramaty a Jindra si hrál na to, že je terénní auto. Na trase jsme potkali několik občerstvovacích stanic i přístřešků. Právě ty by se nám hodily ke konci procházky. Zastihla nás totiž nefalšovaná tropická průtrž mračen a promokli jsme až na kost. Do auta jsme usedali bez jediného suchého místa na oblečení. Poté, co jsme všechny výletníky odvezli zpět domů, jsme se s manželkou vydali na sever. Začalo se stmívat a – jak už to za deště v nadmořské výšce 1 300 metrů bývá – obklopila nás hustá mlha. I přes mokré oblečení se výlet fantasticky vydařil a večer jsme ho zakončili doma u talíře rýže s tchánovci.

Chcete zažít Jatiluwih na vlastní kůži? Napište mi a vyrazíme!

Klikni tady

Facebook Instagram