Návrat na Bali

„Po dvou letech jsme zpět, ale tentokrát na dlouhodobější pobyt. V tomto článku si projdeme, co všechno obnáší zařizování, když tu chcete zapustit kořínky.“

Naše mise: Zařídit se pro dlouhodobější pobyt

V Praze jsme zabalili celkem 115 kilogramů věcí do 3 velkých zavazadel a 4 menších. Do letadla jsme vzali i cestovní kočárek, který bez problému odbavili přes rozměrnější zavazadlo ( Oversize ). K výběru letenek a samotnému letu se někdy důkladně vrátím v blízké budoucnosti. Nyní bych chtěl rozebrat, co nás potkává na startu po příletu.

U švagrové ve městečku Sangeh

Na letišti na nás čekala manželčina sestra s téměř celou nastoupenou rodinkou. Přijeli autem, které jsme s jejich pomocí koupili od pána ze sousední vesnice. Můj odhad na to, kolik lidí se reálně vejde do našeho sedmimístného Suzuki APV, jako vždy selhal :). Se složenými zadními sedačkami, tedy jen se čtyřmi dostupnými místy, jsme si to šinuli směrem do Sangeh v počtu čtyř dospělých a čtyř dětí. Žádné pásy, autosedačky ani jiné vymoženosti západního světa. A protože jsem byl po dlouhém letu řádně unavený, nechal jsem řízení raději ještě na švagrovi. Po hodince a půl jsme už vykládali zavazadla do předem nachystaného malého pokoje, kde na naši čtyřčlennou rodinu čekala velká matrace. Sangeh je velmi tradiční městečko asi dvacet minut od Ubudu, takže detailní zdobení domků zde není žádnou výjimkou. Švagrovi předkové měli navíc kdysi skvělý nápad – vysadili stromy produkující mízu pro výrobu tradičního slabého alkoholu zvaného tuak. Díky tomu rodina získala prostředky na výstavbu členitého a honosného chrámu přímo na svém pozemku. V tomto tradičním rodinném komplexu žijí pohromadě rodiče i synové se svými rodinami. Dcery se totiž na Bali většinou stěhují za svými manžely.

Zařízení E-Sim karet

V tom počátečním nadšení jsme si přímo na letišti zapomněli zařídit e-SIM karty. Druhý den jsme se tam proto vydali znovu a zkusili odblokovat iPhone zakoupený v Česku. I přes veškerou snahu a přesvědčování celníka nám ale pšenka nekvetla. Vyrazili jsme tedy jako běžní turisté do ulic, kde na vás z každého stánku pokřikují: „SIM CARD, SIM CARD!“ Manželka Yani doporučila operátora XL, protože má údajně lepší pokrytí ve vesnici jejích rodičů na severu Bali. Kartu jsme aktivovali a vše hned začalo fungovat. Malý tip pro vás: existují i levnější datové balíčky, než jaké mají běžně vystavené, jen se na ně musíte zeptat. Nás takhle vyšlo 13 GB dat na zhruba 130 000 rupií.

Doprava ve špičce v Denpasaru

Cesta zpět byla doslova děs a běs, skoro jsme se nehnuli z místa. Denpasar ve špičce připomíná naši D1 – jedno velké parkoviště. Platí to tedy hlavně pro auta, na skútru se při troše umu vždycky nějak dopředu prokličkujete. Jako Čech se za volantem musím přepnout do naprosto flegmatického módu a řídit, jako bych byl lenochod. Žádné rychlé pohyby ani prudké zatáčení, aby ostatní stihli předvídat, kam to vlastně stáčím. Na Bali zkrátka platí zákony dopravní džungle a běžně vás tu předjíždějí ze všech stran, zleva i zprava.

Zkušenost s nemocnicí v Ubudu

Třetí den jsme se už nemohli dočkat přesunu za rodiči manželky. Yani se ale od rána necítila ve své kůži a její stav se dál zhoršoval. Během dvou let v ČR pravděpodobně ztratila přirozenou odolnost vůči místním bakteriím a nedala si pozor při sprchování a čištění zubů. Na Bali mimochodem důrazně doporučuji čistit si zuby pouze balenou vodou a sprchovat se zásadně se zavřenou pusou. Zkrátka se to stalo. Kombinace střevních potíží, silné nevolnosti a kojení naší dcerky vyústila až ke ztrátě vědomí. Švagrův bratr nás naštěstí bleskově odvezl do nemocnice v Ubudu, která je místními prověřená. Zabrali jsme rovnou lůžko na pohotovosti, kde Yani vyšetřili a podali jí kapačkou léky proti nevolnosti a křečím. Když pomalu přicházela k sobě, začala po malých doušcích doplňovat tekutiny. Strávili jsme tam asi dvě až tři hodiny. Před návratem do Sangeh jsme vyfasovali hromadu léků, instrukce, lékařskou zprávu a fakturu na 740 000 rupií. Celou situaci už řeším s asistenční službou pojišťovny AXA. O tom, jak dopadlo jednání ohledně pojistného plnění, napíšu v některém z příštích článků.

Přesun za tchýni do Gunungsari

Po neplánovaném prodloužení pobytu u sestry jsme konečně vyrazili směr Gunungsari – do oblasti vyhlášené pěstováním hřebíčku a kávy. Pro nás to znamenalo další dvě hodiny cesty naší dodávkou. Zhruba hodinu a půl jsme se šplhali do nadmořské výšky kolem 1 300 m n. m., odkud je nádherný výhled na sopečná jezera. Podle legendy tu kdysi stála obří sopka, po jejížd explozi tu vodní plochy zbyly. Následovala jízda po hřebeni a nakonec strmé klesání. Cestou dolů zkrátka nelze minout vesnici Munduk, proslulou svými fascinujícími vodopády, které rozhodně stojí za návštěvu. Ručník s sebou! Pokud zrovna nepanuje silný liják, čeká tam na vás průzračná voda obklopená nespoutanou džunglí.

U rodičů

Asi si umíte představit (a ještě teď, když píšu tyhle řádky, se mi derou slzy do očí), jak emotivní bylo rodinné setkání po více než dvou letech. Toto místo se dočasně stalo naší základnou, dokud na jihu ostrova nenajdeme to pravé ořechové bydlení. Rodiče se tu živí pěstováním hřebíčku a ovoce – o tom se do budoucna určitě víc rozepíšu. Je tu o poznání vzdušněji než dole u sestry, a díky poloze na severozápadním horském svahu si užíváme příjemný chládek. Období dešťů sice ještě doznívá a často tu zaprší, ale v prozkoumávání okolí nás to nijak nebrzdí. U rodičů můžeme konečně pořádně vydechnout. Máme tu celodenní přísun skvělého jídla a vždy se ochotně postarají o děti. Zhruba měsíc už tu má tchyně novou pračku s horním plněním. Jenže protože s ní neuměla zacházet, stála celou dobu jen přikrytá a nevyužitá. Yanina maminka totiž celý život prala ručně na valše. Teď jsme vděční, že si u nich můžeme vyprat kupy oblečení, a ona má zase radost, že ji s pračkou učíme. Yanin táta je obrovský dobrodruh, takže se s námi s nadšením vrhá do každého výletu – v tom jsme si hodně podobní. Hned po první noci jsme společně se synem vyrazili na nejbližší pláž na severu. Leží kousek od města Seririt, zhruba půl hodinky cesty z Gunungsari. Zdejší pláže jsou písčité, ale mají úplně jiný ráz než ty jižní. Díky sopečnému původu jsou tmavě šedé až černé. Bohužel se tu sem tam válí i odpadky – chudoba v této oblasti stále přetrvává a místní zkrátka nemají na svozový servis peníze. Každý den teď na výletech zažíváme nová a nová dobrodružství, ale o těch vám povím zase až příště.

Hledáme náš nový domov

Hned zkraje pobytu u rodičů jsme se pustili do hledání nového domova. Cílíme na jih Bali, abychom to měli blízko k plážím a na letiště. Vytipovali jsme si tři domy na osobní prohlídku – chtěli jsme si to rovnou vyzkoušet a získat nepřenositelné zkušenosti z místního realitního trhu. Celý den jsem strávil za volantem a přiznám se, že v tamních dopravních podmínkách je to neskutečně vyčerpávající. Člověk musí být neustále ve střehu. Po pár zastávkách a zhruba čtyřech hodinách jízdy jsme dorazili do oblasti Jimbaran. Tam jsme ale tvrdě narazili na realitu: zatímco na fotkách v inzerátu bylo vše krásně zidealizované, ve skutečnosti vypadal dům téměř neobyvatelně. První zájemce lákal na cenu 55 milionů rupií za roční pronájem, já jsem uvnitř ale nevydržel ani minutu. Moje žena se ovšem statečně pustila do investigativních rozhovorů s majiteli. Chtěla načerpat zkušenosti s vyjednáváním a zjistit víc o nákladech na provoz. Druhý dům stál jen o pár kilometrů dál a bohudík byl v mnohem lepším stavu. Měl dvě patra, klimatizované pokoje a kompletní vybavení, přičemž nájem vycházel na 90 milionů rupií ročně. Prohlídka proběhla na jedničku, pro mě tu byl ale jeden obrovský háček. Hned vedle domu, ačkoliv byl obklopený zelení a příjemně tu profukovalo, se tyčily tři vysoké vysílací věže. To jsem akceptovat nechtěl. Na třetí zastávku jsme se těšili nejvíc. Z fotek působil dům vzdušně, vkusně zařízeně a disponoval i parkovacím místem pro naši dodávku. Jenže na místě přišlo další zklamání. Za 100 milionů rupií ročně nás uvnitř přivítal zápach z vlhkých zdí, stopy plísní a k tomu všemu velmi arogantní vystupování makléře. Na Bali je celkem běžné, že jeden a ten samý dům nabízí třeba i deset různých makléřů najednou, přičemž každý si k ceně přihodí vlastní tučnou marži. Zlaté pravidlo zní: najít přímo majitele a domluvit se na původní ceně bez prostředníků. Tentokrát to zkrátka nevyšlo a my se po dlouhých třinácti hodinách na cestách vrátili zpět do hor k rodičům.

“Chcete zažít autentické Bali přesně tak, jak o něm píšu? Rád vás provedu.”

Klikni tady

Facebook Instagram