Procházka po zdější vesnici

„V Česku jsem byl zvyklý chodit na procházky téměř každý den, a tak už mě u Yaniných rodičů začaly svrbět nohy. Když jsem se jim ale svěřil se svým plánem udělat si po vesnici pěší výlet, jenom kroutili hlavou.“

Moje mise: Poznat vesnici Gunungsari očima chodce

I po týdnu u tchánovců se tu stěží orientuji a pamatuji si, kde se co nachází. Kolem sebe vidím jednu prodejnu za druhou, obrazy se neustále opakují a ze sedla skútru či z auta zřídkakdy postřehnu nějaký záchytný orientační bod. Úkol zněl jasně: „Projít si vesnici šnečím tempem a pořádně se kochat.“

Prvotní starostlivost tchána

Podle deníku The Jakarta Post je indonéský národ tím úplně nejméně chodícím na světě. Není se proto čemu divit, že můj záměr nechápali a přišlo jim to spíše úsměvné. Po chvilce však tchánův úsměv přešel ve starostlivý výraz. Začalo mu totiž docházet, s čím vším se po cestě mohu setkat. Zvolil jsem proto taktiku rychlého odchodu, abych ho nemusel dlouze přesvědčovat o svých schopnostech. Manželka mi později tlumočila, že měl obavy především z reakcí sousedů na můj výskyt v jejich vísce, kde podle všeho žije maximálně pět bělochů. Kromě toho měl strach z pouličních psů, husté dopravy a z toho, že bych se mohl ztratit.

První krůčky za brankou

Vesničané se tu často navštěvují bez předchozího ohlášení. Hned po prvních metrech jsem tak začal potkávat známé tváře, které mi opětovaly úsměv, a já jim svůj záměr vysvětloval jednoduchými slovy „Jalan-jalan“ (jdu na procházku). Provoz byl docela přijatelný, skoro bych to srovnal s vesnicí Maršovice u mých rodičů kousek od Jablonce nad Nisou. Ovšem s jedním zásadním rozdílem. Na Bali většinou chybí chodníky a veškeré motorové prostředky kolem vás projíždějí s milimetrovou přesností. Chodec je v místním dopravním potravním řetězci na tom úplně nejnižším patře. Je proto dobré být neustále ostražitý a nedělat žádné nepředvídatelné pohyby.

Místní podnikatelé

Kdybych se snažil vystihnout zdejší náturu, řekl bych, že co Balijec, to podnikatel. Vládne tu tvrdý kapitalismus, lidé se nemohou spoléhat na státní aparát, a tak se každý snaží vydělat podle toho, kolik má prostředků a co umí. Cestou jsem narážel na drobné obchůdky či bistra – obojímu se v indonéštině říká warung. V klasické nabídce najdete instantní polévky, kávu, čaje, balenou vodu a nějaké ty sušenky. Velice často je k dispozici i benzin Pertalite, načepovaný jednoduše do plastových lahví. Ceny jídla jsou sice velmi nízké, tradiční „Nasi Campur“ seženete třeba i za 10–15 000 rupií (12–18 Kč), ale já se jim po prvotním nadšení už raději vyhýbám. Často totiž do jídla přimíchávají různá umělá dochucovadla a s hygienou to také není bůhvíjak slavné. Tady je jedna z mých dalších rad pro vás: raději si připlaťte, jezte v lepších podnicích a vyhnete se tak dalšímu faktoru, který zaručeně způsobuje střevní potíže. Kromě warungů míjím také stánky s čerstvým ovocem. Teď začátkem března zrovna startuje sezóna durianů, které farmáři prodávají zhruba od 10 do 35 000 rupií (12–42 Kč). Musím ale dodat, že to opravdu není pochutina pro každého. Dále potkávám nějaké ty opravny skútrů a aut, stavebniny, prodejce betonových okrasných odlitků, rýžová pole, vilu k pronájmu, krávy, slepice a všudypřítomné psy. Během chůze mě neustále sledují desítky očí – dlouhé zírání na cizince je tu naprosto běžnou kratochvílí. Abych nedělal rodině ostudu, se všemi, se kterými navážu oční kontakt, se zdravím tradičním slovem Swastyastu (čteme „Suastiastu“) a nahodím široký úsměv.

Drama na lesní cestě

Jen co jsem u školy odbočil na lesní cestu, začal jsem procházet kolem menších chrámů. Každý z nich patří zhruba pěti až deseti rodinám, které se o něj společně starají. Tomu, jaké druhy chrámů na Bali vlastně najdete, se budu věnovat zase někdy příště. Na tuto cestu jsem ale nezabočil náhodou. Společně s Yani zde na stromech zvaných hřebíčkovce pěstujeme hřebíček. Ale to je zase jiný příběh. Od hlavní silnice je to sem asi půl kilometru. V jednom zúženém místě mi náhle zatarasila cestu smečka pěti psů, kteří vypadali doslova jako z hororu. Jeden měl jenom jedno oko, druhý obrovskou bouli na hlavě, všichni byli špinaví, vrčeli na mě a štěkali. Nebudu si hrát na hrdinu – měl jsem nahnáno. Snažil jsem se to ale nedávat najevo a pomalými kroky, doplněnými o konejšivé pohyby rukou, jsem mezi nimi zdárně prokličkoval. Uff! Zkouška odvahy dopadla dobře a já došel až k našemu políčku, kde kromě hřebíčku občas sklidíme i nějaký ten durian či banány. Klíče od branky ovšem tchán schoval tak dobře, že jsem se dovnitř vůbec nedostal. Zpátky domů jsem se proto vydal zadní cestou, abych se vyhnul psímu gangu a ušetřil si další dávku adrenalinu. Cestou po hlavní silnici si se mnou plácá asi desetiletý kluk a o pár metrů dál na mě z rýžového pole haleká místní pán, ať jdu k němu na návštěvu. Později jsem se od Yani dozvěděl, že to je vesnický podivín, který by ze mě akorát tahal peníze. Jeho nabídku jsem s díky odmítl a po dalším kilometru raději koupil nanuky Magnum, abych po návratu potěšil manželku a syna. Nachodil jsem celkem asi 3 kilometry, pořádně se zapotil, vypil všechnu vodu a zjistil jediné: příště pojedu raději na skútru! 🙂

“Chcete zažít autentické Bali přesně tak, jak o něm píšu? Rád vás provedu.”

Klikni tady

Facebook Instagram